Jak jsme byli na hokeji v Německu

Nejlepší věci se dějou spontánně. Takže když jsme se Sandrou sledovali čtvrtfinále s Finskem, popíjeli u toho malou Plzeň z mrazáku a sledovali dlouhý marný český boj za vyrovnáním. Začala se nám v hlavě rodit myšlenka, že kdyby to náhodou dobře dopadlo, mohli bysme do Německa osobně vyrazit.

Jakub Klepiš vyrovnal a začalo se přibližovat prodloužení. Tím pádem rostlo i napětí a Plzeň došla. Naštěstí přišel zásobní plán. Absinth. Během prodloužení a nájezdů jsme vypili oba ke dvěma deci. Zkoukli nájezdy a šli jsme koupit lístky. Náš strach z vyprodání byl tak velkej, že jsme všechno měli udělaný během pár minut. Akorát placení kartou trvalo trošku dýl, protože se nám nepodařilo napsat to dlouhatánské číslo úplně správně ani napotřetí.

Mezitím jsme se dohodli, že jet ve dvou nemá smysl. A lepší bude koupit čtyři lístky. Řekli jsme si, že sehnat lidi nebude problém. Byl. Třetího jsme měli brzo. To byla téměř tutovka, díky Prášku :-) Ale toho čtvrtého ne a ne sehnat. V pátek dopoledne jsme si obstarali zdravotní pojištění, něco k snědku a český národní hokejový dres. A v šest večer v pátek tedy (T-20) jsme začali definitivně jančit, abychom sehnali toho čtvrtého. Já počítal s tím, že to budu muset odřídit celé sám, takže jsem ještě dodělal poslední nutné přípravy, nahrál poslední mapy do navigace a v půl devatý jsem se šel natáhnout. Moji spolujezdci se snažili sehnat čtvrtou oběť, já občas ze záhrobí mrknul na facebook přes mobil,jestli se někdo nečapnul. A když jsem viděl, že se možná jeden člověk čapnul, ještě s tím, že nám zaplatí benzin a pojedeme nesrovnatelně lepším autem, než je moje felda 1,3 :-) tak jsem se těšil úplně maximálně.

Škoda, že chvíli po tomto čtvrtém se ozval ještě jeden kamarád, který o tom rovněž vážně uvažoval. Ale už jsme ho museli odmítnout.

Vstávání probíhalo u mě poměrně vzrušeně. Má obětavá maminka se nabídla, že vstane ve tři hodiny a udělá mi pořádnou kontinentální snídani. S díky jsem jí nařídil budíka a potom ji ve 3:15 budil sám díky tomu,že jsem si nařídil budíka i já.

Co vám budu povídat, ten dotyčný čtvrtý nepřijel. Telefon nezvedal, takže jsme vyrazili ve třech.

Začalo se rozednívat a cesta ubíhala velmi svižně. V pět hodin jsme vyráželi z Prahy a před sedmou jsme byli u Mekáče a poslední benzinky před hranicemi. Potkali jsme první české fanoušky, kteří nás překvapivě hladce předjeli :-).

Byla to moje první řidičská cesta do Německa a měl jsem z ní respekt, to přiznávám. Ale nebylo moc z čeho. Tam kde byla značka 120, jelo se 120, kde 80. jelo se 80. Omezení rychlosti měly smysl. Do zatáčky z kopce bych nechtěl vidět sebelepší auto, jak to vybírá ve 240. Němci opravdu umí řídit, mají výborný odhad rychlosti a adaptaci, jsou předvídatelní a předvídají. Cesta plynula, blížilo se poledne a my se konečně začali blížit Kolínu nad Rýnem. Po cestě jsme zastavili u benzinky, kde mě zarazil rozsvěcející se reklamní LED displej na mušli, když jsem do ní začal čurat.

Konečně jsme přijeli do Kolína a řikali si, že tedy dorazíme k hale a pak snad někde zaparkujeme. Němci nezklamali, dálnice se trošku zúžila, projeli jsme městem a přijeli přímo k aréně. Vidíme nápis parkoviště a 121 free. Takže parkování nebyl problém, až na to moje couvání. Nervíky  po cestě zapracovaly a nesmyslně jsem se naštval, pardon.

Vyrazili jsme na hokej. Jediná chyba, kterou jsme se ale zřejmě měli dočíst, byla ta, že vyzvedávání zaplacených lístků neprobíhalo na ticket shop 1, ale ticket shop 2. Takže člověk musel vystát první pětiminutovou frontu zbytečně. Potkali jsme staré známé Jihočechy a šli do haly. Upřímně nás překvapila letmá bezpečnostní kontrola. Žádné detekční rámy, žádná osobní prohlídka, pouze do příručních zavazadel pořadatel nahlédnul. Lístek pouze nápadně natrhnul na užší části a to bylo všechno. Aréna se Němcům povedla, jak venčí, tak zevnitř je krásná, ale těch schodů, co člověk musí vyšlapat pod střechu…

Udělali jsme pár fotek, dali si něco k snědku. Zhlédli i shlédli rozbruslení, jelikož jsme byli opravdu vysoko. A za chvilku začal zápas. Po první třetině jsme se bohužel rozdělili, jelikož dva jsme chtěli zkusit najít lepší místa a Prášek odolal, přičemž nás vyprovázel slovy, že mu to nevadí a že aspoň nebude rušen, což chápu.

My dva jsme našli luxusní míst v šesté řadě za českou střídačkou, takže jsme slyšeli spoustu slov hokejistů i rozhodčích. Extáze po vyrovnávacím gólu Karla Rachůnka byla úžasná. Kolem nás moc Čechů nebylo, ale po tohmle gólu ke mně přiletěl jakýsi pán v českém dresu bůhví odkud a začal se se mnou radovat J. Prodloužení, nájezdy a hymna snad ani nepotřebují komentář, stejně jako závěrečná radost hokejistů, kterou jsme měli jako na dlani.

Zápas skončil a pořadatelé z neznámých důvodu neotevřeli dveře, takže v ochozech bylo nedýchatelné teplo. Když jsme se konečně vyhrabali ven a setkali se s Práškem, dohodli jsme se, že pojedeme někam za město a chvíli si oddychnem. Přejeli jsme most přes Rýn a uviděli úžasnou travnatou pláž na břehu Rýna, rozhodli se, že se tam podíváme a vrátili jsme se. Zaparkovali jsme a došli na pláž. Byla opravdu obrovská. Dlouhá minimálně kilometr, široká přibližně 200 metrů. Tráva nádherně posečená. To, že jsme viděli jeden! odhozený papírek na zemi je pro Čecha taky něco nepředstavitelného. Mimochodem na ulici jsem si všimnul jediného odpadku. Do reklamního poutače byla nastrčená krabička od cigaret s nápisem „Kouření může zabíjet“. To se člověk celkem stydí.

Dostali jsme nápad, že bychom se mohli ještě vrátit před arénu a bláhově se pokusit koupit lístky na finále od vypadnuvších Němců. Samozřejmě, že jsme se naší nizoučkou nabídkou neuspěli, ale aspoň jsme zkusili všechno. Vrátili jsme se k autu, nastavil jsem na navigaci Prahu a vyrazili. Zapomněl jsem ale, že jsme předtím navigaci použil pro pěší cestu k aréně a doby dojezdu 124 hodin jsme nezaregistrovali. Naštěstí jsme si moc nezajeli, protože směr máme pochopitelně stejný, jenom na tu dálnici nás, coby chodce, nechtěla navigace pustit.

Vyrazili jsme ve 22 hodin. Jel jsem pomaličku, protože za tmy neřídím rád. Často jsme stavěli. Přejeli jsme jakési mrtvé zvířátko, mně se to zdálo hodně velké, Prášek prohlásil, že šlo o tvrdého králíka, ať to bylo, co to bylo. Museli jsme najet na lebku, protože drncnutí bylo opravdu velký. Navigace ve stojanu neměla signál, takže mi byla občas ukázána, ale nebylo to ono. Dostal jsem spásný nápad, vymačkal jsem zbytek leštěnky z plechové tuby, tu jsem potom složil, aby se vešla do stojanu, navigaci jsem odizoloval a signál byl na světě. Pak se konečně začalo rozednívat. A felda si zase trošku zařádila, byla mlha, ale vidět bylo, provoz minimální a tak jsme kolem osmé dorazili úspěšně do Prahy.

Najeto celkem:  1450 km

Náklady na 4 lístky: 8293,- Kč

Náklady na benzin cca 3900,-

Příště jedu zase! Děkuju Sandře, Práškovi i sobě za to, že jsme jeli a parádně si to užili a autíčku, že nás bez problému dovezlo tam i zpátky.